Mišo Huhňavý
Naproti Tondovi bydlel Mišo. Byl to velice srdečný a hovorný chlapec. Nikdy nikoho neminul beze slova. Rád si s každým popovídal. Tradovalo se o něm, že je to prý Slovák, ale dokázat se to nedalo, jelikož mu nikdo nerozuměl. Tak strašně huhlal. Říkali jsme mu (za jeho zády) Mišo Huhňaný.
Časem si každý vypracoval systém komunikace s tímto vysokým a mocným junákem. Většinou stačilo poslouchat, občas přikývnout a prohodit něco jako souhlas.
Ale i s tím se muselo opatrně, jak svědčí případ Jéni Bubeníka (přezdívka Béďa). Ten si jednou ráno čistil na umývárce zuby, když tu přikvačil Mišo a zatím co si chystal holení, něco Béďovi nadšeně vykládal. Béďa, ještě rozespalý, dělal jako že pozorně poslouchá a ve chvíli, kterou považoval za vhodnou, řekl: „Ano.“
Tu s údivem zjistil, že se vznáší a Mišo, držíce jej pod krkem, jím mocně cloumá a výhružně (kupodivu i zřetelně) křičí: „Ako áno, ako áno !?!“
Béďa nakonec vyvázl bez zjevné újmy na zdraví a my se utvrdili, že Mišo je Slovák.

Mišovou vášní bylo rádio. Vlastnil velice výkonný radioaparát, který nikterak nešetřil a nejedno odpoledne, večer, ba i části nocí jsme museli poslouchat jeho oblíbené rozhlasové programy. Již jsem předeslal, že to byl mocný jun a je tedy pochopitelné, že se nikdo neodvážil jej požádat o ztišení rádia. Raději jsme si balili hlavy do polštářů a pokoušeli se usnout.
Jednoho parného odpoledne jsme hráli žoliky a Juře demoloval spálenou žehličku. Bylo skutečně vedro a tak jsme si udělali alespoň náznak průvanu a seděli při otevřeném okně i dveřích. Pojednou poklidnou atmosféru zrušilo Mišovo rádio. Juře měl právě v ruce šňůru a bleskl mu hlavou nápad.
Odizoloval konce drátů, tyto zkroutil dohromady, zaizoloval a strčil zástrčku do zásuvky.
Tento čin měl pochopitelně za následek vyražení příslušného jističe. Jelikož byly zásuvky na každé straně chodby napojeny na jeden jistič, rádio ztichlo.
Čekali jsme, co se bude dít.
Slyšeli jsme, jak se otevřely dveře a okolo nás prošel Mišo. Otevřel rozvodnou skříň, nahodil jistič a když se jeho rádio opět rozhalasilo šel spokojeně zpět. Míjeje naše otevřené dveře něco prohodil.
Když za ním zapadly dveře, Jirka opět vyvolal chvilku ticha.
Mišo šel opět k rozvaděči a cestou zpět se zastavil u našich dveří a jeho řeč pozbývala poklidného tónu.
Opakovalo se to několikrát a Mišo byl čím dál více brunátnější. Při posledním vypnutí rádia doslova vyletěl z pokoje. Zřejmě již čekal za dveřmi. K svému údivu však nespatřil nikoho prchat od rozvaděče. Zuříc a funíc hnal se chodbou nahodit prokletý jistič.
Tu Jirka svůj vtípek vylepšil tím, že zástrčku nechal v pracovní pozici.
Z chodby jsme slyšeli již téměř hysterický řev a vyběhli se podívat, co se děje. Pohled na Miša byl strašný. Palcem tiskl jistič, který měl stále snahu vypínat. Z jističe se již začínalo kouřit a tak jsme rychle dali Juřeti pokyn k ukončení operace Ticho.
Jistič zůstal v zapnuté poloze, rádio se rozehrálo. Mišo chvíli čekal zda se nepřihodí opět nějaká porucha. Posléze se odebral na svůj pokoj. Chůze nejistá, třesoucí se ruce, tik v oku a neustálé ohlížení se na nás zapůsobilo skličujícím dojmem a tak jsme jej již nechali v klidu poslouchat a sami se odebrali do hospody, kde nebylo tak hlučno.

Mišo měl také spolubydlícího, nevím, jak se jmenoval ale vím, proč mu nevadilo Mišovo rádio. Byl totiž neustále v alkoholovém opojení.
Jednoho dne jej přinesli kamarádi a pohodili na postel. Nevím, co se dělo, ale najednou přiběhl Mišo a vzrušeně gestikulujíce něco volal. Zjevně zoufalý tón jeho hlasu nás přinutil běžet za ním. V pokoji jsme našli ležet Mišova spolubydlícího v tratolišti krve. Z ruky mu tekla krev a Standa nemeškal, skočil mu po ruce, stlačil tepnu a já běžel telefonovat pro sanitku.
Když jsem se vrátil, zvěstoval mi Standa, že to tak strašné není. Tepna není poškozena, krev tekla pouze ze žíly, kterou mu zavázal. Horší bylo, že byl tak opilý, že nemohl stát na nohách. Báli jsme se, zda ho vůbec vezmou v takovém stavu do sanitky. Z této trapné situlace nám pomohli sami zdravotníci. Když viděli, jak ho zkrvaveného a bezvládného vlečeme chodbou, v domnění, že ztratil tolik krve, nám jej vyrvali a šetrně naložíc na nosítka běželi do sanitky.
„Rychle zmizme,“ prohodil Standa „než poznají, co mu skutečně je.“