Tóno Kongo
Tóno byl takový zvláštní, tichý chlapec. Ale když někdy se stalo, že se rozohnil a pak to stálo za to. Bydlel v poslední cimře (když se odstěhoval, vzal jsem si ji já ) spolu se svojí družkou Jolanou. Jolana byla kuchařka v kterési ostravské restauraci blízko hlavního nádraží. Já tam nikdy nebyl, ale kluci tam párkrát vyrazili. Měla velice roztomilou řečovou vadu. Namísto T vyslovovala K a písmeno D vyznělo v jejím podání jako G. To způsobilo, že Tondu oslovovala Kongo a když byla v dobré, přátelské náladě říkala mu: „Ky můj Koníku.“
Pamatuji se, že jednou se i tento kliďas rozčílil. Bylo to v době, kdy s nimi žila i jeho sestra a Tonda se dostal do pořádkumilovné nálady. Začal mu vadit nepořádek v jejich pokoji a domáhal se úklidu.
„Mám tu dvě ženské a bordel jako v tanku,“ volal a vyhazoval na chodbu krabice, prádlo, boty a i nějaká ta láhev od vína se roztříštila o stěnu.
„Jestli vám je to jedno, to je mi jedno, ale mně to není jedno.“

Jednou v noci mě probudil jakýsi šramot. Poslouchám, analyzuji a zjišťuji, že mi někdo jemně ťuká na dveře. Když se neozývám, ťukání mírně zesílí a ozve se šepot: „Stando, otevři. To jsem já Tóno.“
Nechce se mi vstávat a tak mlčím a snažím se znova usnout. Neodbytný Tóno však nejen že neodejde, ale postupně přidává na intenzitě. Začínají se ozývat i první probuzenci a kupodivu neokřikují rušitele, ale naléhavě se obracejí ke mně
„Tak už mu otevři, nebo ti půjdu dát přes držku!“ volá ten nejmírnější. Ty ostřejší ani nemohu reprodukovat.
Přemožen přesilou vstávám, otvírám dveře a s obrovským zíváním se rozespale táži: „Co je?“
„Stando, prosím tě,“ šeptá Tóno, „nemáš trochu sirupu? Mám strašnou žízeň.“