Laďa Vakoč
Původně bylo domluveno, že nastoupím v DP u vrchní stavby (troleje a měnírny) a zde se budu seznamovat s cvrkotem než si udělám řidičák a stanu se tramvajákem.
Dopadlo to však jinak. Matka mi domluvila místo ve vozovně. Na vrchní stavbě jsem to vysvětlil faktem, že tam se lépe seznámím s tramvají, což se mi může později hodit. No, vedoucí to uznal a dokonce, později při zkouškách, kde působil coby zkušební komisař vůči mně vystupoval velice seriózně.

První úkol, který mi byl svěřen, nebyl zrovna na odborné úrovni, ale velmi důležitý pro chod tramvají.
Mistr Tomáš Průcha mě dovedl na dvůr.
"Tady je písek, který je třeba usušit." ukázal na tři haldy, "Laďa ti řekne co a jak."
Rozhlédl jsem se po nádvoří a spatřil jsem ve stínu chlapíka, který jsa pohodlně opřen o lopatu pokuřoval. Přišel jsem k němu.
"Ty jsi Laďa?"
Borec nehnul ani brvou, pouze potáhl z cigarety a zadumaně hleděl na prostřední kopu.
"Říkali, že ti mám pomoct s tím pískem. Jestli seš Laďa."
Opět žádná reakce. Opřel jsem se tedy o dřevěnou stěnu kůlny a čekal, co se z toho vyvine. Sluníčko začínalo pálit, mouchy líně bzučely, na dvoře panovalo ospalé ticho.
Tu Laďa ukázal na prostřední hromadu písku: "To je Fudži."
A nic. Opět ticho a klid.
"A toto?" ukázal jsem na pravou kopu.
Podíval se na mne udiveně a nechápavě zavrtěl hlavou, jako by nevěřil, že na světě existuje člověk, který to neví.
"To je hromada písku," vysvětlil mi mentorským tónem, "a my ju musíme usušit."
Na ta slova zahodil špaka a pustili jsme se do rozhazování písku.

Laďa Vakoč v šedesátých letech emigroval do Austrálie, kde pobyl několik let. Živil se podřadnými pracemi. Kupříkladu v nemocnici hlídal pacienty na umření. Na jiná zaměstnání si nevzpomínám, ale nebylo mezi nimi nic, co by patřilo mezi solidní zaměstnání.
Pak mu rodiče poslali dopis, v němž ho prosili, aby se vrátil, jelikož jsou již staří a potřebují, aby se o ně někdo postaral. Svou prosbu vyšpikovali zprávou, že v Československu vyhlásili amnestii pro emigranty jeho typu.

Laďa sbalil svůj skrovný raneček a vydal se na cestu domů, těšíc se na domov a rodiče. Jeho nadějné vyhlídky vydržely toliko po československé hranice, kde ho pozdrželi a předali tajným.
Tito jej pak také nějaký čas drželi a vyslýchali. Měli totiž permanentní pocit, že každý, kdo se navrací z ciziny je zpracován cizí rozvědkou a vrací se pouze proto, aby škodil naší socialistické vlasti.
Pro bezelstného a nervově labilního prosťáčka Laďu to byla zkouška ve které bohužel neobstál.
Jeho důvěra v autority a přesvědčivé vystupování tajných jej dovedlo k poznání, že je asi skutečně agentem tajných služeb. V hlavě se mu to popřehazovalo a když příslušníci přišli na svůj omyl, bylo již pozdě.
A tak se z něj stal, jeden z těch o kterých se říká, že nalézají těžko uplatnění i ve velmi vyspělé společnosti.

Při styku s Laďou bylo třeba být neustále ve střehu. Dokázal totiž člověka přivést do úzkých. Jednou mě kupříkladu zaskočil otázkou: "Stanine, co vy si se svojó ženó, večer, před spaním, v posteli o mně povidáte?"

Ale dokázal poutavě originálně líčit své zážitky. Pamatuji se, jak popisoval mezipřistání v Bombaji.
"Tam sem viděl papóška, takovýho sem eště neviděl. Veliké jak kráva a barevné jak sviňa. A byl tam se mnó kamoš a on se dal k nacistům. Ale on byl blbé a oni to nevěděli, jinak by ho nevzali. A on se díval, jak na tym letišťu tankujó benzin do letadla a kóřil. A najednó na něho vyběhl nějaké černoch s obuškem, že se tam nesmí kóřit. A tak ty nacisti poznali, že je blbé, páč na nacistu nemože vyběhnót negr s obuškem. Rusovi je jedno, kdo na něho de s obuškem, ale nacistovi ne. A tak ty nacisti poznali, že je blbé a vyhodili ho."
To jen na ukázku z jeho famózního vypravěčského stylu.

Laďa býval pravidelným abonentem psychiatrické léčebny. Jednou si pro něj dokonce přijeli přímo do práce.
Právě byl konec směny, umývali jsme se a Laďu u dveří čekali dva zřízenci. Uchopili jej pod paží a odváděli. Ještě se jim vytrhl, obrátil se na nás, pokynul nám majestátně pravicí a rozloučil se slovy: "Přišel sem jako šómen, udělal sem šó a odcházim."