Pan Chmelíček
Jsou lidé, které stojí zato potkat, lidé kteří nám dokáží zpestřit život, lidé na které se nezapomíná.
Mezi ně řadím i pana Chmelíčka, řidiče olomouckých tramvají. Ne neprávem měl v turnusovém listu číslo 1. Já byl mimochodem třináctka, ale to jen tak mimochodem.
Něco jsem o něm napsal i do knihy Dva muži vedle kol a zde bych rád přidal ještě několik jeho "kousků".

První tramvaje vyjížděly z vozovny ve 3,50 a tramvaj číslo 6 jela na Tržnici, kde na ni někdy čekávali i naši kolegové, kteří měli pozdější nástup.
Jednou se pan Chmelíček pomýlil a vyjel směrem k nádraží. U hotelu Národní dům si to uvědomil a aby napravil svou chybu, zařadil zpátečku a vracel se na Náměstí Hrdinů. Kvůli bezpečnosti celou cestu držel palec na zvonku, k potěše spícího ještě města.

Jsou lidé, kteří k dokonalému probuzení potřebují svou ranní kávičku. Vím, o čem mluvím, patří mezi ně i má žena Anna.
Jednou jsem ráno přijel na konečnou v Neředíně. Potřeboval jsem si zajít do budky, kterou jsme tam měli a tam jsem našel pana Chmelíčka, jak si umývá konzervu od paštiky. Zvědavě jsem jej pozoroval. Když si konzervu umyl, nasypal si do ní sáček kávy a zalil vodou z průtokového ohřívače.!
"Co to probůh děláte?" zeptal jsem se zděšeně.
"Bez ranní kávičky nemůžu existovat." vysvětlil mi a labužnicky při tom usrkával.

Pan Chmelíček měl často problémy s dodržováním jízdního řádu a to měl na panelu i budík. Jednou se mě zeptal, co dělám, když zjistím, že jedu dříve a potřebuji nahnat čas.
No, já měl dvě metody. Buďto jsem vyšel z vozu a zkoumavě prohlížel a okopával brzdiče, čímž jsem budil dojem, že se na nich snažím odstranit nějakou závadu, nebo jsem vytahoval a prohlížel pojistky a tak markýroval poruchu elektrickou.
Zapomněl jsem však dodat, že pojistky vytahuji po jedné a hned zase vracím na místo. Tak se stalo, že on vytahal všechny pojistky, které pak neuměl vrátit na místo a musel volat revizní opraváře a způsobil tak komplikaci v dopravě.

Měl jsem před svatbou a nějaké finanční problémy. Pan Chmelíček mě zastavil.
"Vypadáš nějak ztrápeně, co ti chybí?"
"Peníze, pane Chmelíček, peníze."
"A to je nějaký problém? Já ti půjčím," vytáhl peněženku, "stačí dvacet korun?"