Na Kamčatce
Jelikož během mých učňovských let stihli zrušit podnik pro který jsem se učil (důl Čs. pionýr), respektive jej přičlenit k velkodolu J. Fučík, měl jsem možnost si vybrat svoje první působiště. S Pavlem Beranem jsme byli kamarádi a tak jsem se rozhodl pro důl J. Fučík závod 1, zvaný též Pokrok.
Když jsme odbavili vstupní peripetie okořeněné naším pozdním nástupem, (domluvili jsme se totiž, že si prodloužíme poslední prázdniny a pod záminkou, že máme vybavenu rekreaci jsme dohodli nástup do práce o dva týdny později, na což na šachtě zapomněli) jsem se ocitl na Kamčatce. Byl to ubytovací komplex zděděný po PTP. Dlouhé, jednoposchoďové baráky, společné záchody a sprchy na dlouhé tmavé chodbě.
Moc povzbudivě to nevypadalo a první pohled do pokojíku svědčil o tom, že od dob, kdy zde přespávali podvratní živlové se zde mnoho nezměnilo.
Vybavení cimry se skládalo z dvou trubkových postelí, dvou skříní, dvou nočních stolků, stolu, dvou židlí, věšáku a koše na odpadky. Červená desková podlaha dokreslovala pochmurnost tohoto místa.
Vybalil jsem si své skrovné svršky, sedl si na postel a čekal na spolubydlícího. Nešel a pomalu na mne začala padat tíseň. Rozhodl jsem se pookřát pohledem z okna. Odhrnul jsem záclonu a … na okně mříž ! Snad v tomto pokoji byla kdysi kancelář, sklad onucí, či jiná důležitá instituce, opatřili ji tedy mříží kterou po odchodu vojska zapoměli sundat a dodali tak této cimře velice působivou atmosféru.
Na druhou stranu měla ona mříž i své kladné stránky. Hned první výkend mého pobytu na Kamčatce se totiž konalo slavnostní otevření jakési restaurace, která byla delší dobu v rekonstrukci z důvodu zdemolování u příležitosti taneční zábavy.
Ani toto slavnostní zahájení provozu se neobešlo bez taneční zábavy, na kterou se většina místních těšila. Bohužel zábava byla ještě bujařejší té předešlé a stala se tak zábavou poslední, protože demolice hospody byla téměř totální a za celou dobu mého pobytu se nepodařilo provoz obnovit.
Já se na této historické události nezúčastnil, pokojně jsem spal. Byl jsem však k ránu surově probuzen bušením na dveře a halasnými výzvami k okamžitému otevření. Jelikož hlasy za dveřmi tvrdily, že patří příslušníkům VB a vyhrožovaly vylomením dveří, uposlechl jsem.
Sotva jsem otočil klíčem, byl jsem rozlétnuvšími se dveřmi vržen ku stěně a do pokoje se vřítili dva esenbáci s pomocníkem. Drobný mužík s páskou se vrhl ke skříním a prudce je pozotvíral. Tvářil se překvapeně, když v nich nikoho nenalezl. Neohroženě se vrhl pod postel, avšak ani zde nikoho nenalezl.
„Kdo to byl?“ zeptal se mě výhružně, oprašujíc si kolena.
„Kdo?“
„Ten, co sem vběhl. Viděli jsme ho!“
„Vždyť zde nikdo není,“ bránil jsem se, „museli jste se pomýlit.“
„Nepomýlili jsme se,“ rozčílil se nerudný mužík, „pustil jsi jej oknem! To si vypiješ!“
Dlužno poznamenat, že oba příslušníci stáli u dveří a sledovali pokojně odehrávající se scénku. Troufnu si tvrdit, že ji sledovali pobaveně.
Přistoupil jsem beze slova k oknu a odhrnul záclonu. Pomocník se na vteřinu zarazil, zrudl, otočil se a hrdě vyšel z pokoje následován smějícími se esenbáky.
Tak mě mříž zachránila před nepříjemnostmi hned první dny mého pobytu, jelikož pomocník vypadal přesvědčeně a důležitě. Toho bych těžko přesvědčoval o své bezúhonnosti, kterouž jsem tehdy ještě oplýval.