Potom - Standa 3
U Dáši jsme se též seznámili s jednou její sousedkou-kamarádkou, která upoutávala pozornost svou výškou. Neustále jsme se v její přítomnosti přeli, zda by dokázala i na jaře přebrodit Lipno. Že to dokáže v létě, při nižším stavu vody nám bylo jasné. Byla to dobrosrdečná žena a nebylo na ní vidět, že by se na nás pro naše věčné špičkování zlobila. Dokonce pomáhala Dáše s přípravou oběda - bramborových knedlíků.
Když jsme si pak na těchto pochutnávali, najednou se Jiří zarazil. Zatvářil se překvapeně. Znáte ten případ, když zjistíte, že máte v ústech něco, co tam asi nepatří. Nejdříve jazykem opatrně přejedete po zubech a po úlevném zjištění že žádný nechybí obrátíte pozornost k neznámému předmětu. Když pomocí jazyka usoudíte, že to není nic co by stálo za spolknutí, vyplivnete to. Přesně tak se zachoval i Jirka. Svou etudu zahrál perfektně a výraznou mimikou strhl na sebe pozornost všech obědvajících. Strnule jsme sledovali jeho vylekaný obličej. Pak něco vyplivl na stůl. Kutálelo se to kutálelo, až se to zastavilo před Dášou. Byla to červená kostka z Člověče nezlob se.
„Šestka,“ vydechla Dáša při pohledu na šest teček , „můžeš ještě jednou.“

Je pochopitelné a našim naturelům příznačné, že jsme patřičně využili své mobilnosti a podnikali kolmé výlety po okolí. Mrzelo nás, že možnosti byly omezené ale i tak se dalo navštívit pár pěkných a zajímavých míst i bez zbytečných natahovaček s pohraničníky.
Takovým byl i náš zájezd na Čertovu stěnu. Nevím jak pro Jirku, ale pro mne, který o této zajímavé lokalitě věděl toliko že je součástí Mé vlasti, byl pohled na tu masu kamení fascinující. Když jsme se patřičně nakochali, zachtělo se nám sejít dolů, abychom zjistili, jak to vypadá zespodu. Stojíce na břehu divoké Vltavy chytajíc již křeče do vykloubených krků připadli jsme na nápad dát si závod v běhu na Čertovu stěnu. Od myšlenky k činu není u nás nikdy daleko, zejména jedná-li se o činy bláznivé a tak, vylosovav si startovní číslo jedna, zmáčkl jsem stopky a vyběhl vzhůru.
Na vrcholku seděla rodinka a sledovala jak se junácky pasuji s balvany. Jejich obdivné výkřiky a nadšené povzbuzování mi posloužilo jako doping a můj běh byl skutečně fantastický. Vyběhl jsem, vydýchal se a dal znamení Jirkovi.
Musím zde přiznat, že byl-li můj běh přihlížející rodinkou obdivován, pak Jirkův let ji přímo fascinoval. Doslova vyletěl na vrchol a můj čas hravě překonal. Otec rodinky nás dával nadšeně za vzor svým dvěma chlapcům. Když jsem seděl vedle nich a sledoval Jirkův běh, naslouchal jsem jeho nadšeným triádám.
„Vidíte, to jsou sportovci! To chce trénink, životosprávu a hlavně nekouřit. Slyšíš Milane, nekouřit!“
Kdo zná Jirku, ten již ví, jak tato demonstrace správné životosprávy dopadla. Jirka překonal poslední balvan, vítězoslavně porovnal svůj čas s mým a spokojeně si zapálil cigaretu.
Navštívili jsme také Lipno (vesnici) a na zdejší pláži jsem prvně uviděl dovolenkující německé rodiny. Nevěřícně jsem zíral na jejich “stany“ vybavené lépe, než některé vesnické domky. Měli tam všechno, dokonce i oplocení. Nechápal jsem jejich počínání. Když touží po zajímavé dovolené, měli by opustit domácí pohodlí a pokud hledají pohodlí, měli by zůstat doma.

Projevili jsme přání vykoupat se v Lipně a poptali se tedy Dáši, kde by se to dalo nejlépe uskutečnit. Vysvětlila nám, že je tu sice upravená pláž, patřící pionýrskému táboru, ale v této pokročilé době se již nepoužívá, jelikož si není možno představit člověka, který by se v Lipně koupal. Vzpomněla několik od strašujících případů, kdy podobní odvážlivci doplatili na svou šílenou odvahu minimálně zápalem plic.
My se však nedali odradit a vybrali se na koupaliště. Dáša, jelikož ještě něco podobného neviděla, teple naoblékala děti a vydala se s námi. Cestou jsme potkali několik lidí, kteří, když se dozvěděli oč se jedná přidali se k nám.
A tak naše dovádění ve vodách Lipna mělo mnoho svědků a dlouho se uchovalo v pamětích domorodců. Dokonce kousek dál jeden radostně poskakující rybář vystavoval na odiv svůj kapitální úlovek, nikdo mu však nevěnoval pozornost, všechny zraky se upínali na nás, otužilce. Neodvažuji se představit si, co z této epizodky vzniklo mnohaletým ústním předáváním za horor.
Když jsem po letech slyšel vyprávět o dvou otužilcích, které museli na Nový rok vysekávat z ledu ... no, ale to snad ne.

Po téměř dvaceti letech jsme ve Výtoni trávili dovolenou právě v tom táboře. Tehdy již patřil policii a právě policajti se sem jezdili rekreovat.
Jak se lidé mění! Téměř celý týden našeho pobytu totiž pršelo a teplota nepřipomínala parné léto. A tak rekreující se policajti, sedíce zachumláni do teplých svetrů ve svých chatkách přikládali polínka do kamínek a otevřenými dveřmi sledovali naši partu (Dáša, Lenka, Tereza, Jakub, Zdenek a já) jak v dešti, oděni pouze v plavky s osuškami v rukou se pravidelně chodíme koupat do Lipna.

Musím bohužel přiznat, že Jiřík se projevil co sportovník každým coulem a absolvoval kolmo i cestu zpáteční. I když švindloval a snažil se mě přesvědčit, že úsloví o tonoucím a stéblu aplikováno do cyklistické řeči zní - Cyklista v nouzi se i kombajnu chytá.
To však nic nemění na faktu, že jeho sportovní duch převýšil můj Já se vymlouval, že chci déle pobýt s Látovými, ke kterým mám teď tak daleko.

Byla to skutečně báječná a dobrodružná cesta a nedovedl jsem si představit, že by nás mohl někdo trumfnout.

Někdy okolo roku 1995, tedy téměř po dvaceti letech (já vím, že je to osmnáct, ale píšu téměř i proto, že nevím, přesně rok) jsem seděl na náměstí ve Frymburku. Tedy seděl jsem pochopitelně na lavičce u parčíku. Pozoruji cvrkot okolo a tu od přívozu přijel kovboj na koni. Stetson, vesta, holínky, opasek, kolt … kovboj. Pomalu přijel k parčíku, sesedl s koně, kterého zavedl na trávník, svázal mu přední nohy, vzal sedlovou brašnu a přisedl si ke mně na lavičku. Z brašny vyndal mapu, rozložil si ji na kolenou a začal studovat.
„Myslíš,“ obrátil se na mne ukazujíc prstem v mapě, „že bych mohl jet do Krumlova přes Světlík?“
Podíval jsem se na jeho koně a promítl si v duchu naše zkušenosti.
„Ten kůň by musel být mnohem menší, musel by mít krátké, zahnuté růžky a musel by se jmenovat Kamzík horský.“ opáčil jsem. Pak jsem mu popsal jak ta cesta vypadá. Zatvářil se zklamaně, ale tu se ozval jakýsi mladík, který obdivoval jeho oře a slyšel náš rozhovor.
„Kam jedeš?“ zeptal se a po odpovědi, která mi vyrazila dech mu ukázal na mapě turistickou cestu, která jej dovede polními a lesními cestami, které prospějí i koníkovi až do cíle, do Brna!

Musel jsem uznat, že ten chlapík nás trumfnul. Jeho cesta byla jistě romantičtější než ta naše, ale nevadí, určitě nebyla tak dobrodružná. A zcela určitě nezažil tolik srandy.
A kdybych si měl vybrat s kým na cesty, dal bych přednost Jirkovi před jakýmkoli koněm.