Potom - Standa 1
Jelikož jsme oba zarytí teamani, je nasnadě, že naše první myšlenka patřila čajíku. Byl nám přislíben šálek našeho milovaného nápoje pod podmínkou, že se nejdříve osprchujeme a převlékneme.
Byly to kruté podmínky, ale neoblomnost mé sestry Dáši dokázala nás vehnat do koupelny a pouhá představa vonícího šálku nás v době téměř rekordní proměnila opět v civilizova né lidi a my čistí, suší a upraveni usedli ke stolu, na němž již čekaly dva hrníčky z kterých se slibně kouřilo.

Leč první labužnický hlt znamenal silný šok. Ten nápoj, který nám předložili čaj nepřipomínal ani vzdáleně. Začali jsme zkoumat, co je to za nápoj a jediné, co nás napadlo - teplá voda. Opatrně, abychom neurazili, jsme Dášu upozornili, že čajem se ve všeobecnosti nazývá nápoj, který vzniká zalitím sušených lístků čajovníku vřící vodou a ponechá se tři minuty louhovat. Fakt, že nám do hrnků zapomněla vsypat čaj omlouváme toliko radostí z našeho příjezdu.
Namísto omluvy a nové porce čaje se nám dostalo přednášky na téma - úsporná příprava chutného čaje. Bylo to pro nás skutečně šokující. Dozvěděli jsme se, že nám předložený nápoj vznikl přelitím teplé vody přes sítko vrchovatě naplněné čajem. Tento měl pouze jednu chybičku - čaj v sítku měnili vždy 25. dne v měsíci (den zálohy). Jelikož bylo 23.8. nebyl již čaj tak silný jako na začátku a proto nám jej, co by vzácným hostům, ani neředili studenou vodou, jak to praktizují oni. Naše liché nařčení ji skutečně mrzí a to si za svou pohostinnost skutečně nezasloužila.
Zahanbeně jsme srkali teplou vodu a doufali, že se neprojeví její laxační účinky a já konečně pochopil, proč si švagr dává do čaje sedm kostek cukru.

Druhého dne jsme zašli do obchodu a zakoupili několik sáčků čaje k velikému údivu prodavačky. Ta vědouc, že jsme u Látů, nám nejprve nechtěla čaj prodat, upozorňujíc nás, že je teprve dvacátého čtvrtého a že jsme se snad zmýlili. Když jsme ji přesvědčili, že skutečně chceme koupit čaj již dnes, podala nám jeden sáček Více nám nechtěla prodat. Nebyla schopna si představit, co by u Látů dělali s takovým množstvím čaje.
Dalo nám to hodně námahy a diplomatického úsilí, než jsme dosáhli svého.
Když už jsme byli z obchodu venku, ještě jsme se ohlédli a spatřili v krámě místní ženy shluknuté okolo prodavačky, která jim něco vzrušeně líčila, ukazujíc pravou rukou směrem, kterým jsme odcházeli.

Ve Výtoni jsme strávili ještě několik dní, snad týden, nevím přesně. Ale zážitků bylo na několik dovolených.
Jakou jsme si vysloužili pověst mezi místními dokumentuje jedna drobná příhodička. Sousedovic dvanáctiletá dcera Jiřina (námi přezdívána Féliks, jelikož co ctitelka F. Slováčka si přizdobila tričko nápisem FELIKS) se obrátila na mého dvaadvacetiletého švagra: „Pane Látů, můžu jít s klukama na houby?“
Těmi kluky myslela samozřejmě nás dva.

S houbami jsme si vůbec na téhle dovolené užili. Na Šumavě to pak vyvrcholilo, zejména, když nás Ivoš vzal do zakázaného pásma, kde jsme se pro samé houby nemohli dostat ani k „drátům“.
Ivoš nám vysvětlil cestu na rotu Pasečná, domluvil u stráže aby nás pustili a my šlapali. Musím podotknout, že jsme šlapali velice dlouho. Bylo nám to podezřelé. Báli jsme se, že jsme se už dostali do Rakouska, jelikož pro nás, laiky bylo nepředstavitelné, že by to zakázané pásmo bylo tak rozsáhlé a že bychom, jako prostí občané byli obráni o takový kus vlasti. Leč dorazili jsme na Pasečnou. Brána roty však byla střežena jakýmsi nerudným psem, kterému jsme se znelíbili. Marně jsme mu vysvětlovali, že nejsme diverzanti ani Králové Šumavy. Marně jsme se odvolávali na poručíka Láta. Marně jsme mu slibovali, že mu, pokud najdeme nějaké houby, poctivě odevzdáme desátek, pes nás nepustil. Začali jsme tedy bdělé pohraničníky na svou přítomnost upozorňovat hlasitěji. Odešli jsme však z tohoto souboje s psem potupně poraženi.

Už jsme to vzdávali, když vyšel ze dveří roty kuchař, uklidnil psa kusem flaksy a optal se zdvořile co si přejeme.Bylo to opravdu překvapující. Ta slušnost v takové situlaci …
No, vysvětlili jsme mu, že jdeme za Ivošem a on nás vpustil. Cestou do budovy se přiznal, že se šel podívat ven proto, že mu z hlásné věže volali, že se u brány pohybují jakási podezřelá individua. Byl to kuchař hrdina a jako jediný kuchař v okolí měl na svém kontě zadržení narušitele.
Jednoho sychravého rána plného mlhy se lesem plížil narušitel. Celou noc putoval hlubokým lesem a stále ještě nenarazil na ony pověstné dráty. Už si myslel, že jsou snad jen propagandistickou pohádkou, když tu před ním drátěný plot. Opatrně se k němu přiblížil, zavřel oči a dotkl se ho. Nic. Elektřina v něm nebyla. Vytáhl z ruksaku kleště a začal do plotu vystřihávat díru. Byl to zručný muž a tak se již v krátké chvilce protáhl dírou a v duchu zajásal. Vyšlo to! Dostal se do Rakouska!
Rozběhl se vstříc lepším zítřkům a náhle se před ním z mlhy vynořila jakási budova. Udiveně se zastavil a viděl, jak se otvírají dveře a v nich se objevil mladý muž s kouřícím hrncem. Oba muži na sebe překvapeně zírali. První se vzpamatoval kuchař a výhružně zvolal: „Stůj, nebo střelím.“ Přesto, že si muž nedovedl představit jak by to dokázal, zůstal poslušně stát s rukami nad hlavou a nechal se zatknout přiběhnuvší stráží, probuzenou kuchtíkovým výkřikem.
Ivoš se nás ujal a po malém občerstvení rozhodl, že vyrazíme na houby. Vyšli jsme na dvůr a tam již čekal připravený gazík. Prošli jsme nevšímavě okolo něj, ale Ivoš na nás zavolal, abychom nasedli, že pojedeme autem. Zdálo se nám to být přílišným luxusem. Vždyť podle toho, jakou cestu jsme absolvovali z Frýdavy na Pasečnou, jsme nabyli přesvědčení, že se nalé záme pět minut pomalé chůze od rakouských hranic a bylo nám divné, že ještě neslyšíme pověstné tyrolské „hojdaláridů“.
K našemu převelikému překvapení jsme gazíkem absolvovali ještě dlouhou jízdu, než jsme dorazili k pravým drátům.

Tam nastalo houbové šílenství. Všude okolo nás spousty hub, přímo se předváděly, jen abychom je sebrali. nejdříve jsme se na ně lačně vrhli, ale brzy jsme poznali, že se to tímto způsobem nedá. Během dvou minut bychom měli plné tašky a co dál? Takhle se houby nesbírají! Houby se hledají. Má to být příjemná procházka lesem zpestřená tu a tam radostným zvoláním šťastného nálezce, okolo něhož se ostatní seběhnou, aby patřičně ocenili jeho úlovek. Ale tady? Tady to byla práce a ne zábava. Po kratší domluvě byla stanovena přísná kritéria která musela houba, jíž se dostane cti být námi sebrána, splňovat. Kritéria byla skutečně přísná, myslím, že ani galerie Krásných hub, existuje-li taková, není tak vybíravá. Poctivě jsme je dodržovali a při sebemenším zaváhání jsme podezřelou houbu nechali napospas vypaseným slimákům. Tito však naším počínáním nebyli příliš nadšeni, jelikož se mezi spoustou hub jen ztěží prodírali a doufali, že jim příslušný úsek alespoň částečně zprůchodníme. I přes tato opatření jsme však brzy neměli do čeho sbírat a tak jsme přivolali „taxi“ a opustili houbový blázinec.

Když jsme přijeli zpět do Výtoně, prosili jsme domorodce, aby nás zavedli do lesa, o němž jsou přesvědčeni, že tam nerostou houby. Napřed nám nerozuměli, co po nich vlastně chceme a posílali nás na místa, kde nám slibovali hojnou žeň. Nakonec jeden stařík, když jsme mu situlaci podrobně popsali a koupili mu v obchodě pivo a partyzánky, nás poslal do lesíka nad pionýrským táborem, kde, jak byl přesvědčen dojdou naše duše klidu.

A skutečně. Po několikahodinovém bloudění našel Jirka pět hříbků a hrst lišek a já se mohl pochlubit hříbky třemi a dokonce i jednou bedlou. Sice trošku červivou, ale bedlou. Šťastni jsme se navraceli a hrdě si nesli svůj úlovek, jak se na houbaře sluší a patří.
Neobvyklý byl také způsob sušení námi sesbíraných hub. Bylo jich totiž takové množství, že jsme nevěděli kam s nimi. Dáša se však jen pousmála předvedla nám, jak se u nich suší houby. Zašla s námi k sousedovi a ten nás uvedl do místnosti, kde mimo žárovky u stropu nebylo zhola nic. Jenom na zemi rozložené noviny. Sem jsme porozkládali nakrájené houby a zde se také usušili.