Potom - Jirka
Naším úkrytem pod pevnou střechu pominuly důvody dštění, obloha se vyjasnila a od příštího rána zavládl pravý letní žár.
Do tohoto žáru jsem vyšel oděn v kraťasy a silný teplý svetr, neboť ostatní svršky mi nestačily uschnout.

Takto oděn jsem vyšel oknem z domu s dokořán otevřenými dveřmi, což nemohlo nezaujmout Felikse.
Feliks byla dívenka na přelomu první dekády žití, která až do našeho příchodu oddaně a nezištně milovala Felixe. Jestli se jednalo o kocoura nebo saxofonistu nevím, neboť jsem se vyptáváním nechtěl dotýkat křehkých dívčích citů. Jméno milovaného tvora nosila vyvedené propisovačkou na tričku v podobě výše uvedené.
Domnívám se, že pak stejně oddaně milovala Standu, který sice není hezčí než já, ale alespoň se hezky obléká.
Feliks v nás okamžitě odhalila stejně košaté intelektuální bohatství, jakým sama oplývala, je tedy přirozené, že k nám přilnula a stala se naší společnicí a spolujedlicí nanukových dortů.

Nepálilo jen slunce, ale i dobré bydlo.
Standa zapomněl včerejší mazání Alpou a přišel s nápadem, že bychom se mohli projet na kole. Originalita tohoto nápadu mě získala a já souhlasil. Objeli jsme část okolí a stanuli u přírodního útvaru zvaného Čertova stěna.

Jedná se o balvanitý sráz spadající k Vltavě. Do kamenů v řečišti Vltavy vymlela voda Čertovy hrnce.
Nad tímto srázem ční obrovské skalisko, sloužící jako vyhlídka.
Skákali jsme po balvanech od hladiny řeky vzhůru a měřili si docílené časy. Dík delším nohám dařilo se mi lépe.
Za tohoto našeho soutěžení stanula na vyhlídce skupina výletníků, která naše počínání začala sledovat.
Když jsem vylétl vzhůru a Standa vyřkl dosažený čas, pokýval, zřejmě vůdce té smečky uznale hlavou a pronesl: „Nó, to člověk nesmí kouřit.“
Nebylo co vytknout pedagogickému působení toho dobrého člověka, proto jsem jej ujistil, že poražený soupeř je skutečně nekuřák a s chutí jsem si zapálil.
Domnívám se, že námi dosažené časy mohou být překonány jediným možným způsobem. Posadit na vyhlídku pachole s chronometrem startujícího.

Nejen s krásami kraje jsem se seznámil, ale i s tvrdým žitím jeho obyvatel. Lid ten svoji skývu dobývá v potu obou tváří svých a není proto divu, že dobyté šetří a šetrně s ním hospodaří.
Dřevěná kostka z dětské hry, než skončí jako vydatné palivo, splní spoustu funkcí. Já ji objevil jako nádivku v bramborovém knedlíku, který v rozmařilejších krajích bývá plněn uzeninou či slaninou.

Při olbřímí nadúrodě hub bylo zcela pochopitelně rozhodnuto jich co nejvíce posbírat a uchovat do příštích dob. Chystali jsme se na ně do míst téměř panenských, přímo na hraniční čáru. Feliks nás při tom hodlala věrně doprovázet.
Obrátila se na Standova švagra s prosbou: „Pane Lát, můžu jít s klukama?“
PAN Lát byl v tom čase mírně odrostlý dorostenec. KLUCI jsme byli my, Standa a já, muži v rozmachu všeho, co muže zdobí, zakalení nebezpečím a strádáním.
V poměru k obsáhlosti příprav byla samotná akce velice krátká. Prošli jsme koridorem asi padesát metrů, vybrali z křemenáčů ty nejlepší a obtíženi množstvím, které zaplnilo vanu, jsme byli zadrženi bdělými strážci hranice se psy, z jejichž roty jsme do koridoru vyšli.

Standova sestra, osoba milá a vlídná, ve své dobrotě příliš podléhá svému zlotřilému sourozenci.
Poprvé mi ji, spěchající ulicí, Standa ukázal z jedoucí tramvaje.
Naše první osobní setkání bylo pro mne krušné a trpké.
V časném víkendovém ránu jsem byl jednou vyrušen ze spánku. Prohmatal jsem se ke dveřím a mžoural na neznámou, avšak povědomou mladou ženu s dvěma dětmi.
„Tady máte tatínka.“ řekla a ti dva výlupci se ovinuli kolem mých povolujících kolen.
Hleděl jsem na povědomou tvář a dokonale vzhůru jsem horečně vzpomínal, kde jsem co vyváděl před čtyřmi roky, neboť jsem věk těch robátek odhadl na tři roky. K mé hrůze se mi v paměti nic nevybavovalo a kdyby se ze schodů neozvalo Standovo chichotání, dozrál bych k doznání dvojnásobné paternity.

I když se mi to v prvním děsivém okamžiku tak nejevilo, byli výlupci, dík tomu, že nebyli po mně, normální a ve svém věku milé děti, které kakaový nanukový dort pojídaly všemi částmi obličeje.
S jedním z těch hošíků jsme na Lipně hráli míčovou hru, která spočívala v tom, že jsme mu do nastavených ručiček z bezprostřední vzdálenosti vpouštěli balon.
Během hry nás něco tehdy vyrušilo a my se věnovali jiné činnosti. Když jsme se po dlouhé době obrátili, stál důvěřivý a bezelstný chlapeček stále ještě s nastavenými ručičkami na místě, kde jsme ho opustili.

Přiblížil se čas návratu do pracovního procesu a já sbalil, pohladil vše vůkol pohledem a s časovou rezervou pro drobné zádrhele vyrazil k domovu.
Na rozloučenou mi Standa, který ještě zůstával sdělil, že příští rok tuto cestu absolvujeme na kolečkových bruslích. Okamžitě jsem začal řešit problém, jak budeme v těch šílených sešupech brzdit a zastavovat.
Liknavost je Standovi cizí, ale příští rok se místo jízdy na kolečkových bruslích vrhnul do záležitosti neskonale nebezpečnější a riskantnější. Oženil se.

Svoji cestu k rodišti rovněž nemohu charakterizovat jako monotónní a nudnou.