Jirka 4
Ráno jsme ani nepočkali na smaženici a vyrazili do deště. Naše srdnatost byla odměněna a než jsme ničím nepřerušovanou pravou cyklistickou jízdou dosáhli Jindřichova Hradce, přestalo dštít.
V J. Hradci jsme se krátce zdrželi, tuším pro drobnou opravu mého kola a pak jsme doslova uháněli velice příjemnou cestou směrem k Třeboni.
Za Třeboní znovu začaly kopce, až jsme dosáhli hor a mne čekal nejhrůznější zážitek celé expedice - Římov.

Z malebné dědiny vede cesta strmě vzhůru, s naloženými koly nemožná. Šlapali jsme vedle kol a stále jen vzhůru, vzhůru. Vnímal jsem , jak vzduch řídne a připravoval jsem se na setkání s Yettim.
Na dopravní značku jsem připraven nebyl. Stála nehybně u silnice a mě obešel mráz.
Držitel řidičského oprávnění Standa mi potvrdil děsivé tušení. Značila železniční přejezd!
Zrůdná šílenost ve výšce vyhrazené letecké dopravě. A po několika metrech dalšího stoupání koleje!
Na chvíli jsem strnul hrůzou a pak bezhlavě prchal z tohoto strašidelného místa. Kdybych tudy viděl jet vlak, byl by to poslední vjem mého, šílenstvím nezkaleného vědomí.

Napůl v mdlobě jsem se ocitl v Krumlově a až tam si uvědomil, že je Standa se mnou.
Úzkostlivě se vyhýbaje pohledu k Římovu vydali jsme se do Větřního. Zde jsme zvolili cestu sice kratší, ale jak se ukázalo, značně náročnější.
Vedla totiž opět do kopce a zlom měl přijít až v půlce 12 km délky.

Znovu jsme šlapali vedle kol, když asi po hodině stoupání Standa s kolem praštil a jal se hledat v batožině. V jeho ruce se objevila lahvička Alpy, o které jsem do té chvíle neměl tušení a Standa si jejím obsahem začal potírat nohy.
Nepřišlo mi vhodné takto užívat oblíbený somrácký likér, proto jsem raději promázl útroby.
S vyprahlými hrdly jsme dosáhli vrcholu, ale nebylo nám dopřáno se napít, neboť místní hospoda se otevírala až za hodinu.

Pustili jsme se tedy dolů, do Frymburka. Dole jsme byli na ten šup.
Kvůli nějakému podivnému utajení byl Trabant-Wartburg-Stadt prezentován všude jako Frymburk.
Jediným dojmem z tohoto Švábského města bylo hřejivé české “vole“, které tam odněkud dolehlo k mému uchu.

Z náměstí (Platz) jsme se vydali cestou dolů, až k místu, kde cesta byla po předešlých deštích zalita vodou. Obeznámenější Standa mi brodění vymluvil s poukazem na to, že stojíme na břehu Lipenské nádrže.

K protějšímu břehu jsme se dostali na pramici, která tu zajišťovala převoz. Jen jsme odrazili od břehu na volnou plochu, přišel poslední pozdrav teplé vlny. Poslední liják, před kterým se dalo skrýt jen ve vodě, která nás obklopovala.

Sotva jsme se dotkli pevné země, zjevili se dva ozbrojenci PS a chtěli se seznámit s našimi doklady. Když se jim soudržnost a rozpoznatelnost mých dokladů nejevila dostatečnou, hrozilo naše zatčení a deportace.
V té chvíli Standa vyřkl jméno svého švagra, který patřil k velitelskému sboru té soldatesky a nám bylo dovoleno dokončit celou anabázi.