Raport č. 4 Standa
Milá sestřenko ,
skutečně nevím , co bych dnes napsal. Byl to takový jednotvárný a fádní den , bez nějakých vzrušujících zážitků. No , ale abys viděla , tak se do toho dám.
Ráno jsme vstali velmi časně ráno (6.00 hod). Po nezbytné očistě tílka (mého) a cigarety (Jiříkovi) jsme se dali do balení. Venku slibně pršelo a tak jsme pobrali všechny igeliťáky. No a po vydatné snídani za úpěnlivých proseb a varování lhotských obyvatel a na vzdory nepřízni počasí jsme se vydali na další cestu.

Náš start byl vskutku bleskový. Jiřík , nadšen mobilností svého velocipedu a samou energií jen překypoval , není tudíž divu , že jsme jako blesk prolétli Kamenicí nad Lipou , profičeli Novou Včelnicí , kde přestalo pršet a již za hodinku a něco jsme měli za sebou 25 km a pouze 2 km do Jindřichova Hradce. Byla to vskutku triumfální cesta. Jistě by tak i dopadla , kdyby ... kdyby na posledním kopci Jiříkovi nespadl řetěz. Díváme se, zkoumáme , řetěz rozdělen a spojka nikde. To bylo radosti! A tak , již osvědčeným způsobem dorazila naše expedice do JH. Tam jsem zažil jednu z nejhroznějších chvilek v mém pohnutém životě. Předjížděl nás totiž autobus s nápisem DAČICE! Hrůza!
No , koupili jsme spojky , stanuli na místě kudy prochází proslulý poledník 15º východní délky a Jindřichův Hradec zůstal za námi.

Odtud jsme vyrazili na Třeboň. Cesta to byla příjemná i když už nám to tak nešlapalo , do Třeboně jsme dorazili. Dokonce jsme tam i poobědvali a okolo rybníka Svět jsme se vydali do rodiště Jana Žižky z Trocnova. Je až zarážející , že se tento velký muž nenarodil v Trocnově , jak by se dalo předpokládat , ale v blízkých Radosticích. Bohužel jsme to zjistili pozdě a tak jsme památce tohoto obra našich dějin věnovali jen letmý pohled na jeho rodnou vísku.

No a pak to začalo. Po parádním sešupu (i já jsem pochytil něco z Jiříkova brilantního stylu) jsme se dostali pod kopec. A tak hup s kol a šlapat. Šlapeme , šlapeme a konce pořád nikde. Dostali jsme se tak až do Římova , který jsme překřtili na Kilimanžáro , představovali jsme si totiž bláhově , že to je nejvyšší místo na světě a těšili jsme se na ten parádní sešup. Jenže jaké bylo naše překvapení , když za Římovem vedla cesta stále vzhůru. U odbočky na Zlatou Korunu se cesta konečně umoudřila a jaksi se narovnala. A když konečně přišel i mocný sešup, neznala naše radost mezí. Ovšem ne dlouho. Než jsme se dostali do Krumlova (Českého) bylo nám souzeno vyšlapat ještě mnoho příjemných skal. Brali jsme to stoicky a jaksi odsouzeně. Nedalo se prostě nic dělat.

V Českém Krumlově jsme si dali každý dvě výborné citrónové zmrzliny a přemýšleli o další cestě. Měli jsme dvě možnosti. Přes Rožmberk a Vyšší Brod do Lipna a Výtoně. Nebo přes Větřní , Světlík do Frymburku. Pak přes přívoz a pár kilometrů (3) do Výtoně.
Je zcela pochopitelné , že jsme si vybrali tu kratší - přes Frymburk. Pokud bychom si vybrali tu delší (jen o něco málo) , jeli bychom téměř po rovince. My si však zvolili cestu kratší a byli jsme za to po zásluze odměněni. Hned ve Větřním nás čekal takový kopec , že to bylo až neuvěřitelné. To byla stěna! No podařilo se nám vyšplhat a před námi zatáčka a za ní - další kopec! Co kopec! Čo-mo-lung-ma! V tu chvíli jsem padl k zemi a zapřísahal Jiřího k návratu. Nedal se a tak drtě mezi zuby velmi pusté kletby , pokračovali jsme dále. A tak to šlo 12 km. Občas jsme sice jeli , ale ať jsme šlapali jak chtěli , kola jela stále hůře. Asi jsme je zadřeli.
Po 12 kilometrech , nejstrašnějších jaké jsem kdy zažil , dorazili jsme do Světlíka , kde jsme se chystali občerstvit. Chystali , ale marně. Obchod otvírali v 17.00 a restauraci v 16.30. Bylo 16.00 a tak jsme radostně stoupali výše a výše. A najednou , v okamžiku , kdy jsme to vůbec nečekali , jsme dorazili na kopec a pod námi Frymburk!

Ten triumfální sjezd , to bych Ti přál vidět. Přívoz však jel až za hodinu a tak jsme se zašli najíst na náměstí a pak hurá k přívozu. Kupodivu začalo pršet a poněkud se ochladilo a tak Jiří , oděn pouze v tričko a kalhoty - kraťasy , budil značnou pozornost.
Za vydatného vylévání vody z lodi jsme se skutečně dostali na druhý břeh a po nezbytné kontrole dokladů (když zjistili ke komu jedeme , tak nás ani nezatkli) jsme se vydali na poslední 3 km z dnešní 126 km dlouhé etapy.

Pak jsme vpálili k Látům - no to bylo radosti! Vypili jsme 2 litry čaje (každý) a uvědomili si , že jsme v CÍLI ! HURÁ !
Máco , když nebudeš moci něco přečíst , pošli mi to zpět a já Ti to přepíšu

Ahoj Standa Jura.