Jirka 1
Dnes už vím, že lije-li nepřetržitě několik dnů, jedná se o teplou vlnu. Tehdy jsem to nevěděl, proto jsem jevil spokojenost , když mi Standa ohlásil, sotva v první den našeho putování ke mně dorazil.

Bylo to v hodinu, dle mého mínění naprosto nevhodnou pro vstávání z lože, ale Staník po cestě z Olomouce byl svěží, energický, plný optimistického očekávání.
Zatím, co jsem zdlouhavě začínal vnímat svět, zeptal se mne, jestli jsem na cestu připravil i svůj dopravní prostředek. Zřejmě měl na mysli všelijaké promazávání, cídění, seřizování a utahování.Přitakal jsem, ačkoli jsem pouze prověřil počet kol mého monstra
Během necelé hodinky jsem procitl natolik, že jsem byl schopen vyrazit.
Naložili jsme tedy bagáž a vyjeli nejprve k mé sestře s klíčem od bytu, aby případně zalila mou pokojovou flóru, i když soustavným šlechtěním jsem dokázal vypěstovat suchomilné rostliny i z potosů.

A pak už jsme opouštěli rodné mé město, což se nedočkavému Staníkovi zdálo zdlouhavé.
Stále jsme ještě Brno viděli, když se začala projevovat jakási technická závada a záhada na mé přehazovačce. Závadu jsem odstranil zřejmě vhodným kamenem, protože kromě nůžek na nehty, jejichž vlastnictví si sám nedokážu vysvětlit, jsem nevezl žádného nářadí.
Než jsme dorazili do Dukovan, tehdy ještě nezhyzděných atomovkou, opakoval jsem tuto opravu několikrát, nad čímž Staník projevil vyčítavé znepokojení.
V Dukovanech jsme se osvěžili u mé kamarádky Mojmíry, která naléhala, abychom setrvali déle, že rostou houby, že nás její manžel zavede po svém příchodu do svých tajných lokalit, houbařsky vděčných.
Vášeň cestovatelská markantně převážila vášeň mykologickou, tak jsme oželeli několik tun hub, které jsme toho dne mohli nasbírat a vydali se na další pouť.
Zvládli jsme dobrých 150 metrů, až k tabuli označující konec Dukovan, když Standa zjistil prázdnotu své zadní veloduše. Člověk, odhodlaný neustoupit ani o píď, neustoupí desítky metrů zpět do dvorku, ze kterého jsme před krátkou chvílí vyjeli.. Standa tedy spravoval kolo pod tabulí a já se to beznadějně pokoušel zaznamenat fotoaparátem.
Trvalé vyprazdňování Standovy duše, které nás při další cestě přibrzďovalo, doplnila moje přehazovačka, která se dokázala zdeformovat tak, že se stala pro řetěz neprůchodnou. Nezbylo než ji ukroutit a metnout do lánu, čímž se řetěz stal delším než bylo k jízdě zapotřebí a soustavně padal.
Tato situlace přivedla Standu k zoufalosti, v níž vyslovil myšlenku pokračovat dále vlakem.
To jsem zarytě odmítl. Považoval jsem a stále ještě považuji za deklasující a potupné začít jako smělý cyklista a skončit jako pasažér.
Ze Standova itineráře nezbylo kromě cíle pranic a on na něj rezignoval.
Pokračovali jsme tedy tak, že jsme svá kola vedli. Na vhodných úsecích jsem se s kolem rozbíhal a na ně naskakoval, abych setrvačností ujel několik desítek metrů, nebo jednu nohu na pedálu, druhou se odrážeje, jel jsem jako s koloběžkou.
Standa tyto úseky absolvoval jako skutečný cyklista, když předtím dohustil svou splasklou pryž.
Křepká chůze vedle kol upoutávala zájem málo světaznalých vesničanek, jimž jsme museli vysvětlovat, že jsme jezdci na kolech.
Na otázky kam míříme, jsme odpovídali, že na Západ, což sice bylo geograficky správně, leč ideologicky vo šajslich.

Mám před očima půvabné lesní zákoutí s potůčkem a nedalekým krmelcem, nedovedu však po letech určit, kde toto zákoutí leží.
U potůčku jsme uvařili večeři, jejíž všechny chody byly proloženy houbami. Pouze houby v čaji byly velice tvrdě odmítány.
Skutečně, toho roku vyrostlo v každém kraji víc hub než je králíků v Austrálii.
Pokud je v dobových zprávách uváděno, že jsme houby sbírali, není to pravda úplná.
Sbíral jsem je já.
Standa brzy pojal k houbám všeho druhu hlubokou averzi, která se rychle změnila v zášť.
To já jsem na silnici pouštěl kolo a vrhal se do lesa pro houbu, kterou jsem zahlédl.
Nevyskytl se případ, že by tato houba vyrůstala jako solitér, což zvyšovalo mou sběratelskou euforii a Standovo zoufalství.
„Co s nimi chceš dělat?“ odrážely okolní kopce jeho nářek.
Měl pravdu. Sníst se takové množství nedalo, naložit nebo usušit jsme je nemohli. Vyskládal jsem tedy bohatou kořist na kapotu vozu na kraji lesa a nečekaje na díky houbařů jimž patřil, jsme se zrychleně vzdálili.
Za následující zákrutou jsem pustil kolo na silnici a vrhl se do lesa pro houbu ...

Povečeřeli jsme tedy u potůčku a já, posilněn, jsem pomocí nůžek a kamenů rozebíral řetěz.
Standa propátral okolí a blízko nalezl krmelec se senem. Vylezli jsme si na seno a v sílícím soumraku pozorovali srny, které tudy chodily i s kolouchy k vodě.