Raport č. 1 - Standa
Drahá sestřenko,
tak jsme se tedy opravdu vydali na tu fantastickou cestu. Nebudu se moc široce rozepisovat , i když zážitků je skutečně na jeden jediný den až moc , ba dá se říci příliš.
Tedy , podařilo se mi vzbudit již ve 4.00 jak jsem si předsevzal a dokonce se mi podařilo vzbudit i Jiřího. V 4.35 , kdy už byl hotov čaj a polévka a krátce na to , již v 5 hodin a 6 minut a 50 vteřin mého přesného času jsme vyrazili. Pochopitelně že ne přímo k cíli , jak by to udělal každý . My musíme mít něco extra. Tak jsme jeli za Jiříkovou sestrou. Těsně před obydlím této Jiří zjistil , že má poněkud podhuštěnou přední pneumatiku. Po kratší úvaze a hlasité poradě ( ku potěše dosud spících obyvatel ) jsme vyměnili gumičku na ventilku a jelo se dále močálem černým podle bílých skal.

Největším městem ve střední Evropě je patrně Brno. Soudím tak podle toho , že nám trvalo něco přes hodinu , než jsme se z jedné z mnoha periférií dostali ven. Nepočítám v to přestávky zapříčiněné drobnými opravami. Rozsypaná přehazovačka, porouchaná přehazovačka a špatně fungující přehazovačka. Po těchto třech opravách nám již vskutku nic nebránilo v cestě. Jenom jedna podružná maličkost kazila jinak téměř plynulou jízdu. Jiříkova přehazovačka. Do kopce musel pěšky a z kopce jsme jeli asi dvakrát.

Leč jsme chlapi a tak do 10.00 se nám podařilo 2x snídat a urazit vzdálenost cca 50 km do Dukovan , kde má Jiří jakous přítelkyni Mirečku. Ta nás uvítala s otevřenou náručí. Zaříkala nás : „Chlapci , nejezděte dál. Tady je taky přehrada a navíc , rostou houby.“ Nedali jsme se ovšem zlákat , spravili jsme Jiříkovu přehazovačku a vyrazili na další putování. Zřetelně si vzpomínám na okamžik , kdy jsme Mirečce a jejím dětem slibovali , že obědvat budeme v Telči a večeřet v Kamenici nad Lipou. Byla to pyšná slova a přišel zasloužený trest.

Opustili jsme Dukovany a 50 m za obcí jsem pro změnu zjistil já , že mám málo vzduchu v zadním kole. Bohužel to nebyla jen ventilgumka a tak jsme vybalili vercajk a začali , k obveselení kolem jedoucích , lepit. To se skutečně podařilo a jako blesk se prohnalo naše dueto další vsí. Těsně před Račicemi se ulomila konečně Jiříkovi přehazovačka. Jal se tedy tuto ruče demontovat a já jej se zalíbením sledoval. Jaká to krása ! Nu , dodemontoval a že jako pojedeme i když s obtížemi. Vsednu tedy na kolo a hle , zadní pneu prázdné. Tak jsme pěkně šlapali vedle kol. Bylo nám též projít jakous vsí ( do hospody ) . Stali jsme se rázem sensací sezony. Ženy na zápražích jen zíraly , nemocné slova. „No co,“ volali jsme na ně , „neviděly jste jestě cyklisty?˝ V restauraci jsme si dali oba pivo ! To zíráš co?

No, skončili jsme v lese u potůčku. Pojedli jsme a to : předkrm - BEDLA opékaná se solí , polévka - masová s rýží a HOUBAMI , hlavní jídlo - luncheon meat na HOUBÁCH. No a dojedli jsme se chlebem a zapili to čajem ( bez hub ). Zalepil jsem kolo , Jiříkovi se podařilo zničit nůžky a řetěz. Pak jsem objevil seník , ve kterém jsme se rozhodli přenocovat , jelikož to vypadá na déšť. Cestou sem se mi podařilo , i přes úpěnlivé prosby Jiříkovy opět píchnout. Jak, to nevím , je to asi 500 m cesty. Tak jsme znova zalepili , necháme to do rána , sedíme nahoře v seníku u okénka , píšeme tenhle raport a pozorujeme lesní zvěř.
Doufám , že aspoň něco přečteš.

Standa Jura