Jak to začalo - Standa 3
Aby můj zevnějšek byl dokonalý, bylo mi třeba i krátkých kalhot. Přebral jsem svůj skrovný šatník a vybral staré rifle a poprosil sousedku Janu, která se živila pomocí šicího stroje, o patřičné úpravy. Tato se svého úkolu zhostila, k mé veliké radosti ve stanoveném časovém limitu. Radost mi nezkalila ani její poznámka, že už dlouho nezacelovala na jedněch kalhotách tolik děr.
Neměl jsem dojem, že by rifle byly v tak dezolátním stavu, ale nebyl však čas na sebeobhajobu, jelikož bylo třeba vydat se na cestu. Když jsem si chtěl později vložit do kapsy čistý kapesník, zjistil jsem, že mi Jana pozašívala i kapsy.

Jelikož jsem nechtěl být fyzicky znevýhodněn, rozhodl jsem se jet do Brna vlakem. Kolo jsem poslal den před tím jako spěšninu a tak s ruksakem a veselou myslí jsem vyrazil na cestu. Hned za prvním rohem jsem však šlápl na uvolněnou dlaždici pod níž zbylo po včerejším deštíku něco vody a moje čisté texasky už nebyly čisté. Byl jsem však optimisticky naladěn a řekl jsem si: „Svůj díl smůly jsem si již vybral …˝ , a s písní na rtech (už nevím jakou) jsem vyrazil vstříc dobrodružství.
Je zajímavé, že nám naši cestu všichni záviděli a jenom různé neodkladné povinnosti jim zabránily cestovat s námi. Pamatuji si, že dokonce i René, jehož jediným zájmem byly ženy a jejich půvaby, (Jen pro ilustraci: Nadšený René přišel z koncertu Marie Rottrové a na naše dychtivé dotazy jaké to bylo, prohlásil zasněně: „Ta má dudy!“) projevil lítost nad tím, že nemůže jet také. Ještě nás povzbudil, že se blíží teplá vlna, popřál nám šťastnou cestu a odešel zasmušile za svými zájmy.
Když jsem přijel do Brna, měl už Jiřík sbaleno, protože jsem ho vystrašil časovým plánem, který předpokládal brzké vstávání (Jirkova smrt). Bylo domluveno, že většinu propriet vezme Jirka, abych se s tím nemusel vláčet z Olomouce. Když jsem navrhl kontrolu, vysloužil jsem si vyčítavý pohled Jirkův s poznámkou, že on. zkušený cestovatel si nezaslouží tolik nedůvěry od člověka, který byl na vandru naposledy před kolika lety, zatím co on …
Už si nepamatuji, jak se mi podařilo jej uchlácholit.

Aby dokázal, že myslel skutečně na vše, pochlubil se zbrusu novým fotoaparátem značky Pionýr, který za 60 Kčs pro tuto příležitost zakoupil. Zajásal jsem a hned jsem se navrhl do funkce expedičního fotografa, což jsem důvodil faktem, že jsme kdysi měli doma fotoaparát (deskový) a dokonce jsem i viděl našeho souseda, pana Šubu, kterak fotil. Jiří se mým důvodům vysmál a prohlásil, že svůj fotoaparát nesvěří nějakému diletantovi. Fotit bude on. Na můj pádný argument, že nemá s touto složitou činností nijaké zkušenosti, významně poklepal prostředníčkem pravé ruky na návod k použití, který ležel na stole, otevřený na straně 2 (První kroky). Tam prý je vše a již jej důkladně prostudoval. Podotkl jsem, že drží-li se návodu k použití, má veliké štěstí, že tento fotoaparát není sovětské výroby. Jelikož se na mne nechápavě zadíval, popsal jsem mu, jak jsem koupil mamince sovětské kukačkové hodiny.

Když jsem je přinesl, matka nebyla doma a tak jsem se rozhodl je zavěsit na stěnu, abych znásobil efekt překvapení. Otevřel jsem krabici, vyňal z ní hodiny a vybalil je z papíru. Spolu s hodinami byl v papíru zabalen i návod (v azbuce!). Poskládal jsem hodiny (bez použití návodu), zavěsil na stěnu a pozorujíce jejich kyvadlo čekal jsem na kukačku a matku. Jedna i druhá si dávaly načas a tak, když jsem se začínal nudit, sáhl jsem po návodu. Byl to skutečně podrobný návod: 1. Otevřete krabici. 2. Vyndejte hodiny z krabice. 3. Vybalte hodiny z papíru. Dál jsem nečetl, zaujal mě totiž problém jak se lidé, ne tak technicky erudovaní jako já a tudíž potřebující návod k tomuto dostanou.

Po delší debatě jsme přišli na fakt, že bude-li fotit Jiří, nebude ho na fotkách vidět a on se pak nebude moci vychloubat. Budu-li fotit já platí to jisté o mně. Tak jsme se dohodli na kompromisu. Polovičku filmu vyfotí Jiří a polovičku já. A hin sa hukáže, hdo z nás dvou je lepší fotograf!