Jak to začalo - Standa 2
Velice mi pomohl pan Chmelíček, který mi prozradil, že má doma tropickou přilbu. To bylo něco pro mne! Hned jsem jej začal zpracovávat a skutečně se mi dostalo příslibu, že za tři hodiny práce na jeho zahrádce mi ji přenechá. Ne zahrádku, přilbu!

Zde bych měl trošku přiblížit pana Chmelíčka. Ne neprávem měl v turnusovém seznamu řidičů olomouckých tramvají číslo 1 (já měl 13). Byl skutečně nepřekonatelný a o jeho kouscích se tradují legendy. Jedna z nejkrásnějších:
Na Nový rok dostali dispečeři hlášku, že se Olomoucí plouží zástup několika tramvají, který se neustále rozrůstá. Nasedli tedy do auta a vyjeli zjistit, co je ve věci. Skutečně narazili na dlouhatánský již průvod tramvají a v první pan Chmelíček. Právě stál na zastávce a tak dispečeři spatřili kterak tento dobrý muž každému nastupujícímu srdečně potřásá pravicí, při čemž jim přeje jménem Dopravního podniku mnoho štěstí a zdraví v novém roce.

Tento pán byl také vášnivým zahrádkářem a bylo mi poznat čeho je taková skutečná vášeň schopna. Když jsem se totiž dostavil ku slíbené brigádě, nemohl jsem parcelu pana Chmelíčka nenajít. Byla to totiž jediná zahrádka široko - daleko. Na podzim přes tuto kolonii přešla hrůza v podobě plynovodu, po kterém zůstal hluboký a široký příkop . Zahrádkářům bylo přislíbeno, že hned z jara se dostaví těžké mechanizmy a uvedou terén ve stav alespoň přibližně podobný tomu před započetím kladení potrubí. Je nasnadě, že mechanizmy nepřišly ani z jara , ani po jaru a nešťastní zahrádkáři běhali od čerta k ďáblu a bylo jim čím dál jasnější, že letos budou muset ředkvičky a okurky kupovat. Jediný, kdo od čerta k ďáblu neběhal, byl náš hrdina. Vzal krompáč, lopatu a kolečka a vlastnoručně si svůj díl zaházel, urovnal a skutečně stihl i zaset.

Brigáda na jeho latifundii mi dala hodně do života. Na vlastní oči jsem viděl, jak to vypadá, když se pracuje nesystematicky. Vytáhl z tašky sáček. Prozradil mi, že jsou to nějaké vzácné květiny, které sháněl několik let. Pak se začal rozhlížet, kam bychom je zaseli. Chodil zamyšleně po zahrádce a brumlal si: „ Tady jsou okurky, Tady mrkev … ne, mrkev je támhle, tady je salát. Vlastně salát jsem ještě nesel. Toto je prázdné, sem dáme kytičky.“
Začali jsme upravovat záhon a zjistili jsme, že tam jsou již brambory. Našel tedy jiné místo, o němž sice nevěděl, zda je prázdné, ale usoudil, že pokud prázdné není, je tam červená řepa a té kytky vadit nebudou, naopak, bude to pěkná kompozice.

Později, když vše vyrašilo, zjistil, že tam skutečně byla červená řepa, ale i dýně. Chlubil se mi, že ten záhon vypadá opravdu nádherně.
Když jsme zaseli semínka, vysypal z těžké tašky, kousky skla, keramiky a jiných cetek, které posbíral po smetištích a rumištích. Tyto jsme pak zalévali do betonu a tak vznikaly „ozdobné“ dlaždice, jimiž si zdobil chodníčky na zahrádce.
No a tak jsem tedy přišel k tropické přilbě