Jak to začalo - Standa 1
Jednoho dne zazvonil zvonek a když jsem vyhlédl z okna, spatřil jsem dole Jirku, což mě sice potěšilo, ale nějak moc nepřekvapilo. Jezdil totiž občas do Sigmy na montáže. Vrtalo mi sice hlavou, že by se v Olomouci nenašel člověk, který by dokázal svařit pár trubek? To si na to museli zvát machry až z Brna? Raději jsem se na to Jirky neptal, protože vím, jaká by byla odpověď a nač zbytečněě zvedat jeho již tak dost vysoké sebevědomí.

Co mě zarazilo, bylo kolo o které byl furiantsky opřen. Byla to pěkná favoritka a i z třetího poschodí jsem postřehl, že má vše, co má pěkná favoritka mít. Nedovedl jsem si představit, že by mu někdo v Olomouci takové kolo zapůjčil. Skutečně pak vyšlo najevo, že mu jej nikdo nepůjčil, ale že on sám je jeho vlastníkem. Nedalo mi, abych se nezeptal, proč ten bicykl táhl sebou do Olomouce vlakem. Mohl mi je předvést u příležitosti mé nejbližší návštěvy Brna. On mě však šokoval odpovědí, že jej netáhl do Olomouce vlakem, protože na něm přijel z Brna což dokazoval propoceným tričkem.
Je nasnadě, že když mi Ježíšek donesl toho roku Ukrajinu (kolo sovětské výroby, vážící cca 25 kg a tak rafinovaně zpřevodované, že i při jízdě z mírnějšího svahu bylo nutno pomáhat šlapáním do pedálů) , nemohl jsem se dočkat jara, abych i já dokázal svou sportovní zdatnost. Celou zimu jsem pilně trénoval na trase Olomouc - Dolany - Kopeček - Olomouc abych jednoho krásného jarního jitra vsedl na Ukrajinu a sesedl až v Brně. To se mi skutečně podařilo a tak jsme si byli rovni.
Když můj velociped uviděl Honza Rotter, zatvářil se velice překvapeně a začal si jej zevrubně prohlížet.
„ Původně jsem si myslel,“ vysvětloval, „ že je to kolo mého dědečka, které dostal osobně od pana Laurina. Ale to mělo modernější brzdy. Mohu se svézt?“
Když dokončil jízdu kolem bloku, tvářil se velice zamyšleně: „Pochopil jsem, proč dědeček nazýval své velo Kostitřasem!“

Začali jsme tedy přemýšlet, jak tyto naše schopnosti využít a tak se zrodil nápad : Expedice Brno - Přední Výtoň.

Při jedné válečné poradě jsme dospěli k názoru, že bychom se měli odlišit od obyčejných uživatelů silnic. Dáša sice tvrdila že nás dva na silnici určitě nikdo nepřehlédne, ale to nám nestačilo. Jako nejvhodnější odlišovací prostředek se nám jevilo nějaké vhodné tričko. Po obchůzce obchodů bylo jasné, že naše vysoké nároky není obchodní síť schopna ukojit. Chtěli jsme něco extra. V ulicích jsme si všimli, že nejvíce triček zdobí názvy všelijakých škol. Samozřejmě amerických. Myslím, že by se těžko našel odvážlivec, chtící od nás, Moravanů a moravských patriotů, abychom propagovali jakési pochybné americké školy. Když už se holedbat vzděláním, tak naší poctivou ZDŠ. Já bych si mohl dát nápis ZDŠ Zeyerova 25 Olomouc, ale Jirka si nemohl vzpomenout kam chodil do školy a když jsem mu zédéešku na Zeyerce ukázal, prohlásil, že téhle krabici on reklamu dělat nebude. Hledali jsme tedy dál. Jirka navrhl blbšulku (pomocná škola). Jenže to zas neznělo dosti honosně. Listováním v anglické konverzaci jsme zjistili, že tato se anglicky nazývá - school for mentally and physically handicapped children - a vše bylo jasné.
Hned druhý den jsme zakoupili trička, spray a na balkóně vytvořili za pomoci písmen, jakési mříže a vložky do boty krásný nápis. Nedalo nám to a hned jsme si šli do města vyzkoušet co to udělá s lidmi. Vzbudili jsme mnoho závisti, ale nikdo si neuměl přeložit, co to vlastně reprezentujeme. Trošku mě mrzelo, že mě mí olomoučané takovou neznalostí jazyka Shakespearova zklamali, ale utěšoval jsem se, že i když Jiří tvrdí opak, v Brně to nebude lepší. A měl jsem pravdu!