Sportovníci
Převážnou část volného času nám zabíral sport. Neustále jsme organizovali soutěže. V partě, v ulici, mezi ulicemi, mezi bloky.
Měli jsme celé olympiády, kde se soutěžilo v atletických disciplinách. Sprint - odkrokovaný úsek, střední tratě - ulice, dlouhé tratě - blok a maraton - to se vždy trasa závodů domluvila před startem a záležela na náladě závodníků.
Házeli jsme a vrhali nejrůznějšími břemeny, která jsme právě našli. Skákali přes špagát.
Nejoblíbenější zábavou však byly hry míčové. Dlužno podotknout, že jsme měli k dispozici, z dnešního hlediska nevídané prostory. Jednak celou ulici, kde parkovala dvě auta. Na rohu Praskovky Aerovka - Cililink a před našim domem šubovo Popular, povětšinou nepojízdný.
Navíc, zela vedle našeho domu proluka, která se skládala z jámy zvané Dolka, ze které si někteří nezodpovědní sousedé udělali k velké radosti nás dětí jakési smetiště. Dovedete si představit jaké fantastické věci se tam dali nalézt?
Později Dolku zavezli a srovnali s ostatním terénem, ale i tak se nám podařilo se tam vyřádit. Vzpomínám si, jak jednou v zimě nám třem maminka koupila nové tepláky. Hrdě jsme vyšli ven a radostně se připojili k dětem, které si v Dolce udělali fantastickou kluzku a spouštěly se na zadcích dolů. Bylo to krásné odpoledne. O to horší byl večer, když se doma ukázalo, že naše nové tepláky jsou na zadcích dokonale prodřeny ...
Vedle Dolky se nalézalo volejbalové hřiště s velkým pískovištěm a dvěma břízami, které majíce ideální rozteč, sloužily nám jako tréninková brána. To se to na trávě házely robinzonády!
Je tedy nasnadě, že fotbal, hokej, nohejbal a vybíjená patřily k našim téměř každodenním aktivitám. Nebylo vyjímkou, když jsme ráno vyběhli z domů o něco dříve, rozdali si to ve vybišce, vhodili míč oknem domů (Chalupovi a Šubovi bydleli v přízemí) a hurá do školy.
Někdy jsme postavili ke zdi prázdnou popelnici a už byla na světě košíková. Dnes se tomu říká streetball.
Na našem dvoře Byl klepač na koberce. Ne však ten klasický s mříží na uložení koberců. Byla ti ideální branka na házenou. Terén dvora nebyl sice nejideálnější, dvorek byl pod úrovní domu a ke garážím vedl středem nájezd, ale branka sama byla na rovince a hrací plocha ( vzdálená šest kroků od branky a dlouhá téměř dva kroky) dovolovala hru dvou proti dvěma plus brankář. Velikou výhodu poskytovala zídka za brankou, která spolehlivě odrážela míče. Nevýhodou pak výška zídky, asi dva metry. To mělo za následek skutečnost, že většina střel šla do spodní polovičky brány a střílet nahoru si mohli dovolit jen excelentní střelci, protože zde hrozilo reálné nebezpečí, že neúspěšný střelec bude nucen přelézt zídku, najít v kopřivách míč, vhodit jej do dvora a teprve po opětném zdolání zídky se moci opětně zapojit do hry. Byli i tací, pro které byla zídka nepřekonatelnou překážkou a museli obíhat přes průjezd, což hru značně zdržovalo.
Nepřítelem našich her na dvoře byla paní Šubová, která při svém zaměstnání na dráze často chodívala na noční služby a je tudíž pochopitelné, že přes den se doufala vyspat a naše halekání jí to nedovolovalo.
Když jsme si tedy chtěli zahrát na dvoře, nejprve jsme zjišťovali, zda je čistý vzduch. I tak se však někdy stávalo, že jsme prchali ze dvora vyprovázeni šťavnatými nadávkami rozespalé paní Šubové, která přioděna v župan zlostně za námi hrozila a její : „Počké, já to řeknu mamně!“ , způsobovalo, že jsme domů přicházeli nejistě a velice tiše.
Jednou jsem dověšel prádlo a vracel se s lavorem. Na dvoře ležel míč, já odložil lavor a začal si házet na branku. Samotného mě však hra nebavila a tak jsem se snažil nějak si to zpestřit a začal jsem se trefovat do lavoru. Abych si to ztížil, položil jsem lavor pod klepač a trefoval se do něj házením přes klepač, odrazem o zídku.
A tak vznikla naše oblíbená Lavórka, kterou jsme pak vylepšovali a hrávali jeden proti jednomu, nebo dva proti dvěma. Byla to velice pěkná hra, ale rachot lavoru po betonu v uzavřeném prostoru malého dvorku .. chudák paní Šubová.