Prvák
Jelikož otec chodil do práce na šestou hodinu ranní a matka u tramvají různě, bylo jasné, že pokud budu chtít chodit do školy, budu se muset velice často vypravovat sám. Proto mě maminka vzala o prázdninách na instruktážní cestu. Několikrát jsme si prošli trasu z Wanklovky ke škole na Hálkově ulici. Když maminka usoudila, že jsem schopen projít trasu sám, dozvěděla se, že výsadou naučit mě číst, psát a počítat bude poctěna jedenáctiletka na ulici Jiřího z Poděbrad.
Tato stará, solidní budova na břehu Mrtvého ramene měla obrovská vrata. Alespoň já měl takový pocit. Jednou se mi stalo, že jsem zaspal a přišel ke škole v průběhu vyučování. Bylo to velice zlé, jelikož škola stála bokem od frekventovaných ulic a hned za dřevěným mostíkem začínal tajuplný a legendami o chuligánských partách opředený Výpad. Já sám před obrovskými vraty. I když jsem se vytáhl na špičky, kliky jsem nedosáhl. Vyskočil jsem tedy, svou váhou stáhl kliku dolů, ale neměl jsem oporu pro nohy a nemohl vrata otevřít. Na štěstí šel okolo náhodný chodec a tak jsem se dostal dovnitř.

Do školy jsem se, jak již bylo řečeno většinou vypravoval sám. Rodiče usoudili, že snídani bych si asi sám připravit nesvedl a tak mi maminka zajednala snídaně v mlékárně na Hlavničce. Chodil jsem tam velice rád. Postavil jsem se do fronty a díval se na vystavené rohlíky, koláče, chleby a zákusky. V duchu jsem si plánoval, co si dnes dám. Normální klasický rohlík čistý, nebo makový, rovnou slánku, velký karlovarský, sladký loupáček nebo briožku. Cítil jsem se dospěle, když jsem si dával u pultíku rohlík a teplé mléko. Když byla finanční situace na vyšší úrovni, mohl jsem si dát (ó blaženosti) i karlovarský rohlík a kakao. A když byla slavnostní příležitost, mohl jsem si dopřát koláč. Buď malý koláček, plněný marmeládou či tvarohem, anebo čtvrtku velkého švestkového. Nejraději jsem však měl makem plněné hřebeny. To jsem si připadal jako v nebi.

Škola měla jednu nevýhodu. Nebyla v ní jídelna a tudíž jsme se chodili stravovat do poměrně vzdálené vývařovny. Cesta vedla podél Mrtvého ramene do parku pod Dómskými hradbami. Bylo to velice romantické místo. Vysoké hradby, nad nimi čněl dóm, k hradbám přilepené skály, jeskyně, křoví. Rádi jsme si tam chodili hrát na indiány.
Vedle vývařovny byla jakási stolářská dílna, ve které se vyráběl nábytek. Vydržel jsem se dívat na stolaře a vždycky mě fascinovalo, že z té hromady prken dokáží vyrobit tak pěkný nábytek.
Nezapoměl jsem však při každé příležitosti připomenout, že můj tatík je taky tak šikovný a že máme doma ložnici, kterou sám udělal. Tedy až na skříně.