Juraj z Čalova
Jednou přišel Juraj ke mně na pokoj. Právě jsme se Standou debatovali, když se objevil ve dveřích.
„Jdeš jako na zavolanou,“ uvítal jej Standa, „zrovna se o tobě bavíme.“
Nebyla to pravda a já neměl ani tušení, co má Standa za lubem, ale byla to jakási naše hra. Něco začít a spoléhat, že se ten druhý chytne. Pokud by se nechytil, byla by to ostuda. Byli jsme však již v podobných situlacích vytrénováni, takže nám nečinilo obtíží patřičně zareagovat.
„Ukaž pravou ruku.“ přikázal Standa. Zkoumavě si ruku prohlédl a podal mi ji se slovy: „Vidíš, že jsem měl pravdu.“
Neměl jsem ani potuchy co zamýšlí ale ruku jsem si také prohlédl.
„Dovol, abych se zasmál.“
Standa mi vytrhl ruku značně dezorientovaného Juraje.
„Podívej se na tuto křivku! To je typická ruka karatisty!“
To mi stačilo a hned mi v hlavě bliklo. Uchopil jsem ruku a ukazujíc na jakési linie jsem začal Standu poučovat o důvodech, které mě vedou k přesvědčení, že tato ruka není schopna přesného karatistického úderu, ba dokonce jsem vyslovil názor, že je to tak nekaratistická ruka, že by s ní nerozbil ani dveře mého pokoje.
Rozvinula se vzrušená roztržka, ve které padalo mnoho pádných argumentů a ruka zmateného Juraje létala z ruky do ruky.
Nakonec jsme, jelikož teoretické argumenty nepřinesly jasno, přistoupili k praktické zkoušce.
„Juraj, prašť do těch dveří. Ale tak silně, jak dovedeš. Ať se rozletí.“
Juraj se rozmáchl a udeřil.
Rána to byla mocná, ale dveře vydržely.
„Ale to děláš úplně špatně!“, vrhli jsme se na něj a začali podrobnou instruktáž. Kroutili jsme mu ruku, určovali dráhu, směr a Juraj mlátil do dveří. Asi po půl hodině jsme to vzdali. Standa však neuznal moje tvrzení a stále prosazoval myšlenku, že při poctivém tréninku se to musí podařit. Dali jsme mu instruktáž, jak má trénovat a poslali jej domů.
Juraj nás však zklamal a v dalším tréninku nepokračoval. Vymlouval se, že mu překáží sádra.