Standa Hybler
Se Standou Hyblerem jsme si rozuměli téměř dokonale. Alespoň v činnosti, která se nazývá dělání si bláznů. Bylo v nás něco, co nedokážu definovat, ale způsobovalo to mnoho veselých chvilek, alespoň pro nás dva.
Častým terčem našich žertíků byl Juraj z Čalova, elektrikář na Hedvice a chlapec přesvědčený, že se na vojně dostane k letcům.
Juraj, jako téměř každý čalovčan ovládal maďarštinu. Při jedné příležitosti jsme jej požádali, zda by nás nemohl naučit této nám nesrozumitelné řeči.
Juraj se ochotně ujal naší výučby a protože nerad ztrácel čas, začali jsme hned.
„Nejtěžší na maďarštině je tak zvané tvrdé E. Je to zvláštní samohláska, kterou umí jen Maďaři. Tu se musíte naučit první. Pokud ji nezvládnete, bude další výučba velmi nesnadná.“
A tak jsme se do toho dali. Zkoušeli jsme, Juraj hodnotil a okolojdoucí museli nabýt dojmu, že v mém pokoji zařezáváme berany. Díky naší zálibě v groteskních situlacích se situlace vyvinula v blázinec. My se Standou vydávali neuvěřitelné zvuky a Juraj smrtelně vážně hodnotil a známkoval naše výkony.
No, maďarsky jsme se nenaučili, ale ještě několik týdnů jsme občas zašli za Jurajem, aby zhodnotil naše pokroky v zvládání tohoto záludného jazyka.

V jedno krásné letní odpoledne jsme se zašli vykoupat do jednoho z rybníčků v okolí Kamčatky. Tento byl v lese za Ludvíkem, někde blízko Šenova a jelikož měl betonovou hráz byl místními honosně nazýván přehradou. Byla neděle a my se se Standou vydali na procházku do blízké kolonie.
Přišli jsme k domku na okraji kolonie a ze zahrady nás zvědavě sledovala nějaká dítka. Zřejmě je zaujal náš vzhled. Trička, kraťasy, Standa dlouhé blond vlasy. Rozhodně jsme nepůsobili důvěryhodným a upokojujícím dojmem.
Ta nedůvěra v jejich očích nás vyprovokovala k činu. Přistoupili jsme k brance a vyděšená dítka požádali o trochu vody.
Děti odběhly a za chvíli se jejich hlávky vynořily za rohem a z této bezpečné vzdálenosti pozorovaly svou odvážnou maminku, která nám nesla džbán vody. Vysvětlili jsme jí, že jsme na přehradě a jdeme se trošku projít.
Napil jsem se vody a prohlásil: „Hm, výborná.“
Napil se Standa: „Skutečně chutná.“
Tak jsme si podávali džbán a po každém napití pronesli nějakou pochvalnou poznámku. Paní zaujatě sledovala náš vodno-slovní ping-pong a to až do chvíle, kdy jsem s uznáním pronesl: „O hodně lepší než ta v přehradě.“
Tu se vzpamatovala a zděšeně zvolala: „Vy pijete vodu z přehrady? Ale ta snad není pitná!“
„Ne?“ podivili jsme se, „Ale to nevadí, my si do ní dáváme šumák.“
A takto uklidněnou jsme ji opustili.

Když jsme došli do kolonie a procházeli kolem místního hostince, museli jsme čelit zvídavým zrakům místních tatíků. Nemohli jsme to nechat bez odezvy.
„Prosím vás, neviděli jste tady slony?“
Tatíci zírali a zmohli se pouze na záporné pokroucení hlavami.
„To jsem blázen,“ obrátil jsem se na Standu, „kam se mohli podít.“
„Já toho Hadžiho zabiju!“ rozčílil se Standa a odešli jsme.