Šohaj Venca
Zajímavým člověkem byl i jeho spolubydlící Venca. Tento šohaj ze Slovácka byl, jako drtivá většina, Slováckým patriotem. Je zajímavé, že je to v nich tak silně zakořeněno. Nesetkal jsem se s lidmi tak svázanými s rodným krajem a jeho tradicemi. Laďa Sochorec například vyčítal Pepovi Vyšenkovi, že nezná zpaměti Hejtmana Šarovce a když Pepa o tomto slováckém hrdinovi utrousil dokonce jakousi posměšnou poznámku, nadosmrti si to u Ladi pohnojil.
Ale, abych se vrátil k Vencovi. Ten měl rádijko a magnetofon, pravidelně kupoval programové noviny Rozhlas a televize, kde si pečlivě vyznačoval hudební programy slováckého folklóru a tyto si pak nahrával. O tom, že existuje i jiná muzika věděl z doslechu (zejména, když měl Mišo den) a nebo, když mu uklízečka při utírání prachu potočila potenciometrem.
Každou sobotu a neděli jezdil domů, aby se neodrodil. Nikdy nechodil na zábavy nebo do hospody. Střádal penízky a měl vypočítáno kdy si našetří na domek a bude se moci vrátit do rodné vísky.
Když jsem již jako ženatý navštívil po mnoha letech Kamčatku, jediný, koho jsem tam ještě našel, byl právě Venca. Na tom samém pokoji, s tím samým rádijkem a magnetofonem. Ještě mu chybělo pár desítek tisíc ...
Tento člověk měl jednu mánii - byl velice čistotný. Několikrát denně se sprchoval. Dokonce si pamatuji, jak jsme jednou šli v létě z noční. Ukazoval se krásný den a tak jsme se dohodli, že jej strávíme na koupališti. Přišli jsme na Kamčatku, posnídali a jako že jdeme. Voláme na Vencu. Ten se ozval ze sprchy: „Moment. Jen se osprchuju a jdu.“
To, že se před hodinou sprchoval na šachtě, ani že se za hodinku bude máčet v bazéně mu nebylo nemohlo zabránit, aby se neosprchoval.
Ve starších domech byly veliké byty a úřadům se zdálo nedůstojné socialistického člověka obývat tyto jednou rodinou a tak do takového bytu nastěhovali podle sovětského vzoru rodiny dvě. Společná chodba, společná koupelka, společný záchod a mnohdy i společná kuchyň, no prostě pohádka!
Tyto byty jste poznali podle zvonků. Strašně se mi líbily ty vizitky - Josef Novák - zvoňte 3x,
Antonín Novotný - zvoňte 2x.
Inspirován těmito jsem napsal na dveře pokoje těchto dvou kamarádů : Jan Bubeník (jevištní mistr) - klepejte 17x, Václav NJJ - neklepejte!
Stalo se pak nepsaným pravidlem skutečně odpočítávat sedmnáct klepnutí, což šlo dost na nervy zejména Vencovi, který to také dával patřičně najevo.